Za scénou

Denisa Kábrtová

ředitelka TLD Zvoneček

Kdy ses narodil/a?
- Přesně 572 let po upálení Mistra Jana Husa

Co jsi vystudoval/a?
- Úspěšně jsem vystudovala základní školu, gymnázium a několik let i FF UK, obor divadelní věda. Tam mě nicméně zastihla i má největší životní role matky a té jsem nakonec dala před studiem přednost.

Zaměstnání?
- Kromě zmíněnému hlavnímu pracovnímu poměru matky a vedení loutkové divadla, ve Zvonečku občasně i režíruju a samozřejmě hraju. Zároveň jsem produkční v Městském divadle Mladá Boleslav, překládám a píšu i jiné hry než pohádky (nicméně pohádky zatím vedou). A neskromně musím říct, že jsem i zdatná kuchařka, takže až jednou selžu v umění, najdete mě u plotny :-)

Od kdy jsi ve Zvonečku?
- Od jara 2005

Jak ses ke Zvonečku dostal/a?
- Bylo nebylo, jednoho zamračeného březnového podvečera, v útulné hospůdce na Letné, nad hrnkem zeleného čaje, že prý kamarádka mého kamaráda hraje loutkové divadlo, které shání posilu do souboru.....týden poté jsem navštívila Zvoneček, viděla pohádku, loutky, zamilovala se a hrála šťastně až dodnes

Nejoblíbenější pohádka?
- Když řeknu jednu, nebude to fér vůči ostatním pohádkám, čtenářům dotazníku ani kolegům, vybrat si neumím.....Šípkovou Růženku, pro ty nádherné loutky? Plaváčka, pro neopakovatelnou atmosféru ? KLDP pro můj "kašpárkovský" křest? Bajaju proto, že je "můj"? Nebo snad Otesánka, protože je "můj" a ještě krok naprosto jiným směrem, který vyšel? A tak bych mohla psát dál a dál...

Nejoblíbenější postava, nebo loutka?
- Stejný problém jako u předchozí otázky, vybrat jednoho? Kašpárka, loutkovou superstar? Lucifera? Krále z Bajaji?Broučkova tatínka? Jezinku, kde jsem opravdu musela překonat sama sebe? Ani tady se neumím a ani nechci rozhodovat, miluju je všechny, do posledního motýla

Co tě ve u Zvonečku nejvíc baví?
- Především naši diváci, dětští i dospělí. Jejich podporu, potlesk, nadšení, okouzlení, nefalšované emoce, radost, když vyhraje dobro nad zlem, když to všechno nakonec dobře dopadne. Ty motýli v břiše, které pořád ještě mám, ještě pořád je to adrenalin. Vznik nových inscenací, společné debaty, hledání tvaru, cesty, ty související obavy - je to strašidelné moc nebo málo, bude se to dětem líbit, nejsme už moc mimo dobu? A tu slávu, když je premiéra…J A samozřejmě své kolegy, klišé, které ale použít musím, protože to tak prostě je - když s lidmi trávíte dobrovolně téměř každý druhý víkend, tak to zkrátka je vaše druhá rodina. Baví mě jejich nasazení, jejich motivace, to, že to ani po těch letech neberou jako rutinu, mají můj obrovský obdiv a dík.